Recenze knihy Jak účinně oslovit média od Jana Tomandla

Není snad většího problému, který trápí neziskovky, než je absence v médiích. Pozornost médií si koupit nelze, vznikne díky souhře okolností, připravenosti a samozřejmě metodického přístupu. A právě přístupem k médiím se zabývá kniha Jana Tomandla Jak účinně oslovit média.

Oslovit média s „naším tématem“ může být dílem náhody, ale jako v mnoha oblastech i zde platí, že hlavní je mít plán, ostatní už přijde samo. Mohli bychom dále vrstvit rčení a pravdy typu Štěstí přeje připraveným, které v podstatě platí, ale nezbavují nás nutnosti postupovat promyšleně, metodicky a s definovaným cílem.

Kniha Jana Tomandla se pragmaticky věnuje všem důležitým oblastem komunikace a spolupráce s médii (media relations). Zabývá se obecně platnými principy a jejich používání v roce 2012 (kniha vyšla na podzim 2011 a je tedy velmi aktuální).

Jan Tomandl žije médii a pracuje jako novinář více než deset let a vystudoval na dvou univerzitách žurnalistiku a marketingovou komunikaci.

Od základních pojmů k praxi

Kniha začíná od Adama, tedy vymezením pojmů – např. rozdíl mezi public relations a media relations. Brzy na vás vyskočí indexy poznámkového aparátu, které tak trochu připomínají diplomovou práci, nicméně odkazované zdroje jsou cenným seznamem další literatury a v další části knihy jejich frekvence klesá.

Nosnou kapitolou se pro mnoho čtenářů stane ta s názvem Nástroje a postupy media relations. Je nejdelší (přes 100 stran) a komplexně pokrývá různé útvary, prostředky a postupy pro komunikaci s médii. Důraz klade na budování kvalitní databáze kontaktů, podrobně vysvětluje, jak psát a posílat tiskovou zprávu (přečtěte si Jak napsat mail, aby skončil v koši (příklad z praxe)), jak uspořádat tiskovou konferenci, jak se chovat v případě, že navážeme s novinářem osobní kontakt, co obnáší mediální partnerství nebo jak formulovat expertní stanovisko.

V knize se v odlišených rámečcích uvádějí názory novinářů, tiskových mluvčích a samotného autora. Upozorňují na problémy, potvrzují některá tvrzení nebo varují před chybou. Tyto rámečky teoretický obsah propojují s reálnou osobou či situací a přidávají tak obsahu na atraktivitě.

Kromě výše zmíněné nejdelší kapitoly se další zabývají tím, jak novinář pracuje s informacemi a jaký příznak mají mít informace, které ho zaujmou. Monitoring médií a spolupráce s komunikační agenturou nejsou témata, která mě aktuálně zajímají, ale aspoň vím, jak se to dělá. Specifika komunikace v různých oborech jsou sumářem praktických poznámek, co dělat a co nedělat.

Práce novináře

Cenným obsahem jsou nejen formální kapitoly, ale zejména v textu uváděné postřehy týkající se dění v redakcích, života „typického“ novináře a jeho pohnutek či motivací. Nenovinář se jen dohaduje, jak funguje odpovědnost v redakci deníku, co musí dělat novinář v Českém rozhlase nebo jak moc mají žurnalisté z různých médií rádi tiskové konference. Mnohé části textu jasně vysvětlují, kdy bývají v daném médiu porady, jestli máte otravovat telefonicky a jak se pozná, že jste zaujali (a co pak máte dělat, když to nechcete pokazit). Taky ale upozorňuje na nezávislost, hrdost a ego novinářů, do nichž není radno zasahovat (nepodsouvat vlastní názory, fotografie nebo nedejbože hotový článek).

Žurnalismy

Pozornost je věnovaná také několika cizím termitům, které se v branži vyskytují (např. spin doctoring, astroturfing, gate keeping) stejně jako jazykovým a vyjadřovacím schopnostem novinářů, ale také zejména jejich zdrojů (kterými chceme být). Vězte, že pokud nechcete zaujmout, posílejte „tiskové zprávy“ o spuštění projektů financovaných z Evropského sociálního fondu, o úspěšném naplnění monitorovacích indikátorů a zvyšování kvalifikace pracovníků v oblasti soft skills. Bruselština patří mezi příznaky, které vám zajistí, že vaše zpráva jde do koše rovnou.

Kniha obsahuje kreslené vtipy, mnohdy s docela nečekanou pointou. 🙂

Krizová komunikace

Potěšila mě podrobná kapitola věnovaná komunikaci pod tlakem, z níž lze vycházet také v případě internetových komunikací s lidmi, kteří se vás rozhodnou pomlouvat (bohužel mají velké možnosti). I když je text cílený na velkou organizaci či úřad, obecné závěry lze vyvodit snadno a platí i pro organizace menší – nenechat se manipulovat, ovládnout čas, nepanikařit, nelhat, nemlžit, ale neříkat víc, než musím. Příklady nezvládnuté krizové komunikace vídáme poměrně často (odkloněné miliony tehdejšího ministra Kocourka nebo hysterické výpady někdejšího předsedy ČSSD Paroubka).

Čtěte, používejte

Knihu doporučuji už těm, kdo se starají o web. Pokud občas posíláte nějakou „tiskovou zprávu“, pak je pravděpodobné, že to děláte špatně a že ve skutečnosti o pořádnou TZ nejde, protože se dopouštíte školáckých chyb. (Sám mám za mnoho let redaktorské práce mnoho příkladů a zkušeností. V Deníku neziskovky jsem příjemcem dalších špatných tiskovek.) Vám všem vřele doporučuji používat tuto knihu jako referenční manuál, jako návod. Jde o aktuální příručku z českého prostředí, díky níž pochopíte, proč vám komunikace s médii jde špatně. A pokud si myslíte, že vám to klape, pak vás kniha může posunout dále. Neskrývá totiž to, co jste dosud zjišťovali metodou pokus-omyl. Na správnou komunikaci s médii není třeba voodo.

Tomandl, Jan. Jak účinně oslovit média. Brno: Computer Press 2011. 296 stran. ISBN 978-80-251-3457-3

Další informace

Minivideorecenze

2 komentáře u „Recenze knihy Jak účinně oslovit média od Jana Tomandla“

Komentáře nejsou povoleny.

Pin It on Pinterest